Stejně jako loni jsem 17. listopad strávil v Praze. Když jsem přijel, bylo kolem deváté a ještě k tomu úterý, díky čemuž jsem si mohl konečně vyfotit Václavák bez lidí. Když jsem přicházel na Národní třídu, uviděl jsem hlouček reportérů a „fanoušků“. Chvilku jsem stál u vchodu k památníku 17. 11. 1989, když v tom se v protisměru prodírá exprezident Klaus; vždy musí být něčím výjimečný. Novinářům řekl pár frází o ohrožení naší kultury. Dále se tu vystřídal místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek, ten svůj příspěvek založil na boji za svobodu, který musíme bojovat každý den a premiér Sobotka mluvící o strachu, jemuž se nesmíme poddat (v kontextu s teroristickými útoky v Paříži). Celá Praha byla ostatně plná policistů, to však mnohé nezastavilo vydat se podělit o svůj názor.
To nás přivádí na Albertov. Nahlášená demonstrace byla proti migrační politice, vládě, islámu, „sluníčkářům“, kavárně, Havlovi, Evropské unii, Merkelové, USA a dalším. A já se rozhodl jít jinou cestou, ale na stejném místě. Chtěl jsem říct panu prezidentovi, že mi to, co říká, nevoní a nikdy nevonělo. V půli Albertova byl zátaras, za ten bylo puštěno jen pár lidí, mezi nimi i já. Pro tuto výsadu jsem musel otevřít batoh nějakému příslušníkovi a ukázat mu, co dobrého mám na svačinu. Za zátaras se tak dostaly dvě červené karty, ta moje a ještě jedna. Při každém vyzvání k podpoře nějakého jejich xenofobního hesla, či podpoře hlavy státu, jsme je oba zvedli. To vyprovokovalo nejednu urážku. Po pár minutách se mi první člověk pokusil vzít kartu, úspěšně. Takto oni vnímají svobodu, za kterou se snaží, dle jejich slov, bojovat. „Jseš blbej a mladej, tady nemáš co dělat.“ A to byl jeden z těch slušnějších. Kartu jsem ale našel pohozenou na zemi, tak jsem mohl dál dávat najevo svůj názor. Když v tom na mě jeden demonstrant skočil, předstíraje že je z ochranky prezidenta. Tehdy jsem definitivně o kartičku přišel. O minutu později o ni přišel i můj souputník. Byl jsem na to připraven, na mobilu jsem si vygooglil heslo: červená a tato červená mi vydržela po celou dobu demonstrace, tuhle už mi nechali.
Po státní hymně jsem odešel z „VIP zóny“ a níže na ulici jsem se setkal s dalšími „svého druhu“. Mezi nimi byl i Richard Samko z ČT „v civilu“ a tahle skupinka s odlišnými názory nejednoho z příznivců prezidenta Zemana vyváděla z míry. Naše lidská barikáda byla častována urážkami, a dokonce jsem se i dozvěděl, že mě za účast platí Obama a Schwarzenberg (zatím od nich nedošla ani koruna). Na konec jsme se všichni odebrali na Václavské náměstí nebo Národní třídu, kde byl další program. Na Václaváku jen jednotlivé názorové skupiny ukazovaly svou sílu. Nevěděl jsem, kdo je v přesile. Jedni, druzí nebo snad těžkooděnci? Na Národní třídě lidé vytvořili řetěz ze svíček. Já sám jsem byl ovšem po celém dnu unavený a další den jsem měl psát matematiku, tak jsem jel domů, jsem přece furt „jen“ student.